Kontext

když už nic, tak jsi alespoň dobrý příběh

to se každému nepodaří

žádný souvislý zápis

ale hutná beletrie

pro mě možná trochu nudná

kde jsou emzáci, když je potřebujem

První noc v novém bytě

Seděl jsem v kuchyni na barové židli a zíral jsem na tu malou chlupatou potvoru přede mnou.

Klára si vesele běhala po bytě,očichávala můj koš na prádlo, odpadkový koš, boty, záchodové dveře, pak se vrátila na chodbu, popadla mokasínu, přiťapkala si s ní do kuchyně, lehla si a začala ji labužnicky okousávat. Ani jsem neprotestoval. Přísahal bych, že se usmívala.

„Tak tady teď asi budeš bydlet se mnou, že?“

Klára spokojeně mlaskala. Asi to byl souhlas.

„Víš, já úplně nemám čas na psa... nebo na cokoliv, co se jako pes tváří. Žrádlo i seženu, ale úplně nevím, jak to uděláme s venčením. Víš, já jsem docela vytížený člověk,“ pokrčil jsem omluvně rameny.

Další z pokusů

Žijeme ve světě, který už je téměř oproštěn o tajemství a zázraků. Protože kdo by jim věřil. S posledním kouskem dětské nevinnosti nás opouští schopnost vidět nestvůry v tmavých koutech, rozeznat jejich kroky ve zvuku šumícího listí a cítit jejich smrdutý dech mezi kanály za nízkého tlaku vzduchu. A přece s pořád jsou.
Filip byl úplně normální člověk s úplně normální prací, který žil v úplně normálním bytě v téměř normálním městě. Téměř banální shodou okolností našel jednu říjnovou neděli jednu dávno zapomenutou nestvůru, démona. Za svůj, úplně normální, život poznal několik lidí, kteří tvrdili, že potkali svého démona. Někdo ho našel na dně lahve, někdo pod lemem sukně kolegyně z práce, někdo v lednici. On našel démona v bytě pod ním.

Z nedělní mlhy

Občas mám pocit, že všední život.. nebo jak to jinak říct.. prostě to, že jdete do práce, jdete pro něco k jídlu, vaříte, uklízíte a mezitím čtete, aby si vaše hlava řádně odpočinula… člověka duševně strašně vyčerpává a v té všednosti se pak rozpouští vaše osobnost. Tedy alespoň ta část, která se vám zdála zajímavá. Všechny ty slovní obraty a myšlenky, které normálně vnímáte a snažíte se je zasadit do kontextu něčeho, co je pro vás důležité, ačkoli je to opravdu důležité jenom a jenom pro vás, ale koho to ku*va zajímá, prostě vás to uklidňuje a najednou to je nějak mimo. Slova, která z vás jdou, zní strašně strojově a neupřímně (ne, to není ten firemní žargon), to je to, že když vidíte venku naprosto krásnou mlhu, tak jediné, co vás napadne, je „Londons fog“ přesně tak, jak to řekl Vincent Price. Bylo by velice, opravdu velice hezké, kdybyste se zase dokázali ztratit ve slovech… jenom proto, že můžete. Jenom za tím účelem si nasadit sluchátka a jít se projít do ztracena, kde možná potkáte nějakou zrůdu, která vás zkusí sežrat nebo alespoň z vás dostat duši (ideálně hlubokou ranou v hrudníku). Choulit se do kabátu jako do druhé kůže a těšit se, až přijdete domů, kde ze sebe obě ty kůže strhnete a budete obnažení ve své démonické nicotnosti jako v den, kdy jste se prorvali na tenhle nádherně bezbožný svět.

Půlka října

 Nedávno mi bylo řečeno, že pokud má člověk nějaký autorský blok, pomáhá psát v Comic sans. Což mi připadá nějak logické, protože když píšete v Comic sans, připadá vám to, že ty slova nemůžete myslet vážně – never in a milion years – takže je vlastně jedno, jakou sračku píšete. Takže jsem si řekla, že to zkusím.

Letos jsem si řekla, že budu psát hodně, protože k tomu mám naprosto ideální podmínky a přibylo mi i pár zkušeností v lidskosti. A navíc tady máme pandemii, která dává tolik tvůrčích impulzů, že múzy tancují jako splašené (kdo ví, co si šlehly). Ale ne. Myslím, že tohle je první souvislejší text letošního roku, ačkoli jsem se při dovolení v Řecku rozhodla zkusit psát – s papírem a tužkou – v ulicích a strašně mě to bavilo. Řecké výplody přineseme v příštím vstupu.

Už zase leden

Jako vždycky konec a začátek roku přinesl bilancování a já bych ho ráda ve zkratce pustila do světa. Pro rok 2019 jsem si zadala tohle:

1, Udržet si práci.

2, Nezešílet.

3, Psát víc než letos.

4, Číst víc než letos.

5, Odstěhovat se. Už je to potřeba.

6, Nakopat někomu prdel. Komukoli.

Lednu jsem nastoupila do práce, ve které jsem vydržela asi dva měsíce. Ten druhý jen proto, že jsem věděla, že v březnu začínám v jiné práci. A v té jsem hrdě doteď. Je to práce, kterou jsem si vždycky chtěla zkusit, někdy z toho mám nervy v kýblu, ale přiznejme si - je to kurevsky boží. A navíc mám nejlepší kancelářskou crew. Prostě sprostí plameňáci z dveří 215. Samozřejmě jsem už měla pár menších (čti: mega) breakdownů, ale to snad k tomu patří.

Jestli jsem nezešílela, to neumím posoudit. Hlava XXII. Každopádně, pokud jsem nezešílela, pravděpodobně mě to brzy čeká.

Psala jsem mizerně, téměř stejně jaké ve velké psací krizi 2012 a se čtením to bylo taky na štíru, ani jsem nedosáhla na 50 knih.

A odstěhovala jsem se na konec světa. To ve skutečnosti znamená, že se na každé důležité místo dostanete za 10-15 minut pěšky. Minimálně se za tu dobu dostanu na MHD, což znamená, že můžu dostat kamkoli do města. Jsem holt městská krysa a tohle už pro mě něco znamená. Náš byt je akorát velký, akorát mimo i v centru a tak akorát pro potřeby dvou šílenců. A to "náš" znamená, že jsem splnila asi dva nebo tři roky staré předsevzetí a šla jsem na rande.

To nakopání se v podstatě taky konalo, i když ne úplně fyzické, ale sakra pojďme to počítat!

Poslední bod bylo: "A chtěla bych zažít, aby mi někdo vybral knihu, aniž by se mě ptal. Čistě podle toho jak mě zná. Něco, o čem jsem nikdy nemluvila. To jsem totiž ještě nezažila." pro to jsem aspoň položila základy, což na mě vůbec není špatné. Navíc jsem byla na dvou skvělých koncertech s nejlepší ženskou na světě a splnila si tak jeden dětský sen: Offspring. Jela jsem třikrát za hranice, což se mi už strašně dlouho pořádně nepovedlo a bylo to všechno neuvěřitelně boží. Hlavně con ve Vídni. A konečně jsem zase byla v divadle. A pila hodně vína a dělala nějaké nepřístojnosti, které se pro můj věk už možná úplně nehodí, ale co. Moc mě baví být nepřístojná.

A pro dalších 365 dní mám jen jeden plán: pokračovat v všech těch věcech a nechat se vtáhnout do nových šíleností, aby ten život za něco stál.

Takže letos je v plánu Řím a ještě alespoň jeden výlet někam, kde jsem ještě nikdy nebyla.

Být lepší ve své práci.

Vrátit se víc ke čtení, víc psát, řekněme, abych tady měla alespoň jeden post za měsíc.

Dokazovat světu, že mě nezlomí, a nenechat zlomit ani lidi, které miluju. Vím, že si to o svých přátelích myslí každý, ale moji jsou prostě nejlepší. Asexuální matka, captain pikachu, homosexuál pokrevně spřízněn s papežem, potomek upálených čarodějnic a duchovní, který zběhl kvůli pohanské kněžce. Někdy o nich všech musím napsat.

Jo, a ještě naučit se péct v plynové troubě.

Sběr

zhuštěné zápisky ze dvou týdnů, které sice nejsou kompletní, ale co dneska je...

A pak se mě kolegyňka zeptala, co bych teď dělala nejradši. Představte si ty nejlepší místa, na která jste se dostali. Kde vám bylo nejlépe. Molo na jihu Anglie, dýchat mořský vzduch, užívat si vítr a slunce, poslouchat racky, sbírat podivné lehké černé kameny, které doteď  nevím, co jsou zač. Sedět na starém zanedbaném hřbitově, pít frisco a jíst lesní jahody (tady mají nejlepší hnojivo) a vymýšlet příběhy ke jménům na hrobech. Sedět na místě, kde se setkávají umělci, takže je tam strašný bordel, voní tam barvy a plátna, někdo kreslí na papírové tácky, někdo